Nevidomý a Bílá Hůl

     Patří nerozlučně k sobě. Ale je tomu tak vždy a pro každého nevidomého? Je to jednoduchý a bezbolestný vztah, který od žádné z obou stran nic zvláštního nevyžaduje? Má nevidomý hůl odložit, když má průvodce? Na tyto a další otázky vám nabízím některé informace a názory, které vám mohou odhalit šíři témat možnosti praktické pomoci.

1. Kde se bílá hůl vlastně "vzala"?

Kdo první měl ten vynikající nápad použít nějakou hůl či delší klacek pro osahání prostoru před nevidícím člověkem, to nikdo neví. I kdyby bylo autorství vynálezu někomu připsáno, není jisté, jestli tentýž nápad nevyužil dávno před pomyslným vynálezcem někdo jiný. Je to stejné, jako kdybychom pátrali po vynálezci lžíce nebo třeba ponožky. Důležitější bylo přijetí bílé barvy této hole jako označení typické a respektované právě pro nevidomé. Po celé generace se používal pro bílou hůl výraz "slepecká hůl", až se užívání bílé barvy pro hůl sloužící nevidomým plně vžilo, i když i dnes se najdou překvapivě velcí školáci, kteří o tomto označení nevědí. Novodobý nárůst pejorativní složky slova "slepý" nakonec přispěl k tomu, že na počátku třetího tisíciletí u nás označení "bílá hůl" nahradilo dřívější "slepeckou hůl" i v příslušných předpisech pro zdravotní pojišťovny.

2. Je bílá hůl spolehlivým znakem lidí, kteří nic nevidí?

Určitě ne. Naopak se její užívání stále více uplatňuje u osob se zbytky zraku, např. u lidí, kteří mají velmi úzké zorné pole, ve kterém docela dobře vidí. Mohou sledovat předměty několik metrů i desítek metrů před sebou, ale nemohou současně sledovat nic pod úzkým zorným polem, nic dole na zemi. Holí si osahávají prostor před nohami, aby mohli jít. A jindy zase zcela nevidící lidé hůl nemají - například v bazénu nebo s průvodcem.

3. Jsou všechny bílé hole stejné?

Samozřejmě nejsou, nejprve byla nejrozšířenější krátká dřevěná bílá hůl se zahnutým držadlem a ostrým koncem, tedy jakási vycházková nebo opěrná hůl natřená na bílo. Teprve v posledních desítkách let bylo vyvinuto mnoho typů laminátových a kovových holí, zkoumaly se nejvhodnější lehké a přitom do jisté míry pružné materiály a povrchy odolávající nárazům a počasí. Byly vyvinuty skládací hole s různými typy držadel umožňujících do různé míry příjemné držení a s "koncovkami" různých tvarů a materiálů odpovídajících velkému opotřebení hole při kontaktu se zemí. Hledala se optimální délka hole s ohledem na výšku jejího uživatele. Do některých holí jsou dnes zabudovávány vysílačky, které spouštějí různé zvukové naváděcí majáky a hlásiče. Teprve na počátku našeho jednadvacátého století byla uzákoněna kombinace bílé hole s červenými pruhy jako speciální označení hole pro osoby, které mají souběžně těžce postižen zrak i sluch, tedy pro hluchoslepé. A vývoj jde dál. Technické podrobnosti a zajímavosti od výrobce bílých holí najdete např. na www.svarovsky.cz, různé typy holí má ve své expozici Oddělení pro slepeckou historii Technického muzea v Brně (viz www.technicalmuseum.cz, odkaz Kultura nevidomých.

4. Stačí jen vzít hůl a jít?

Někteří to tak zkoušeli a naučili se po svém nějak s holí chodit, stali se samouky a možná chodí s holí bezpečně. Jiní se s holí nenaučili chodit ani pod odborným vedením. Teprve v sedmdesátých a osmdesátých letech dvacátého století u nás díky několika dostatečně kvalifikovaným nadšencům a na základě zkušeností ze zahraničí byla zpracována metodika výuky bezpečného samostatného pohybu a prostorové orientace nevidomých. Probíhaly kampaně za používání tzv. "dlouhé hole", tedy dostatečně dlouhé bílé hole umožňující bezpečnou chůzi. Až po revoluci se rozvinul systém terénních služeb umožňujících nově osleplým osobám naučit se chodit s bílou holí ve svém prostředí. Do speciálních škol pro zrakově postižené pronikla výuka prostorové orientace a samostatného pohybu rovněž až v průběhu devadesátých let dvacátého století a možná je v systému nácviku dovedností v naší zemi ještě ledacos k řešení. Naučit se používat bílou hůl tak, aby poskytovala maximální možnou bezpečnost, rychlost i esteticky přijatelnou podobu chůze, to pro nevidomého znamená nejen absolvovat dlouhodobý individuální kurz s odborným instruktorem, ale také sám věnovat nemalé úsilí na udržování a rozvíjení získaných dovedností. Nácvikem dovednosti prostorové orientace a samostatného pohybu nevidomých se zabývají např. Institut rehabilitace zrakově postižených UK (www.cuni.cz/UK-682.html) a Tyfloservis, o. p. s. (www.tyfloservis.cz).

5. Co bílá hůl nevidomému umožňuje a co už ne?

Naučeným kyvadlovým pohybem kopíruje povrch před chodcem s přesahem asi do 10 cm do obou stran. Pohyb hole je rytmicky sladěn s chůzí tak, aby hůl vždy vykrývala prostor před vykračující nohou. Hůl chrání pomyslnou pohybující se výseč z kužele, jehož vrcholem je ruka držící hůl někde před pasem chodce. Hůl nechrání oblast nad pasem nevidomého, nemapuje širší prostředí, pokud si nevidomý s holí nějaký záhadný úsek nechce osahat zvlášť, nemůže příliš pomoci oproti rychlým překážkám, lépe zachytává vyčňívající změny povrchu a hůře ty, které jdou pod okolní rovinu. Hůl je důležitým signálem pro okolí, vysvětluje případné kolize, ospravedlňuje jeho přidržení se jiné osoby v situacích kdy to je pro někoho a nebo z nějakých důvodů nevhodné. Hůl příliš nepomůže ve sněhu, možnost porozumět jejímu hlášení zmenšuje vítr, rukavice, únava ruky atd.

6. Je tedy vztah mezi nevidomým a holí bezbolestný?

Jak pro koho. Někdo používá hůl "svátečně" a někdo s ní prochodí denně nejednu trasu a toho pak může opravdu bolet např. ruka, ramenní pletenec, záda nebo vše uvedené dohromady. Ještě závažnější je ale bolest psychická - různě intenzivní strach z neodvolatelného označení bílou holí, tedy nevratným a do slepoty navždy odsuzujícím znamením, kterým pro některé lidi po ztrátě zraku může bílá hůl být. Někteří nevidomí se raději na léta odsoudí do dobrovolného domácího vězení tím, že hůl nepoužívají a ven vycházejí jen s někým z rodiny. Přitom průběh vyrovnávání se se ztrátou zraku není prostorem pro souzení druhých nevidomých, ale spíše pro hledání porozumění a laskavé pomoci na náročné cestě k samostatnosti.

7. Má nevidomý hůl sklidit, když jde s průvodcem? A co v interiéru?

Na užívání hole při chůzi s průvodcem se názory různí a jediným pravidlem je dohodnout se, aby byly obě strany spokojeny. Někteří nevidomí to cítí tak, že si rádi od hole odpočinou a bezpečnost pohybu nechají s důvěrou na průvodci, jiní to cítí tak, že si hůl ponechají, aby usnadnili situaci průvodci a "kryli si svou stranu". Roli může hrát pohlaví partnerů při doprovázení, hustota chodců nebo délka trasy atd. V interiéru je užívání hole opět velmi individuální, doma nevidomí s holí nechodí, na návštěvě v první chvíli možná ano. Ve veřejných budovách nevidomý nejspíše hůl neodloží, i když má přehled o jejich uspořádání, aby nevrážel do nahodilých vidících kolemjdoucích.

8. Co je pro bílou hůl škodlivé nebo dokonce nebezpečné?

Všechno, co znemožňuje nevidomému její plně funkční použití. Může to být vodítko na psa stejně jako křoví, do kterého se hůl zachytí, lidská ruka, která možná v dobrém úmyslu chytne nevidomého za jeho hůl s výkřikem "pozor!" Sníh sníží viditelnost bílé hole na zasněžené silnici a omezí její varovnou funkci pro okolí. Zavírající se dveře vozů hromadné dopravy mohou hůl poškodit nebo zničit stejně jako neopatrný chodec. Nevidomý je na tom v takové situaci stejně jako kdyby vidícímu bez varování někdo odebral zrak uprostřed ulice.