Deník

Dne 7.6.  roku 2008 se konalo další Mistrovství České Republiky ve Výkonu Vodících psů, kterých jsem se účastnila i tentokrát.

Akci pořádal HelPes, jako minulý rok.

Když jsem přijela toho dne na místo určení, pomalu se začalo plnit místo lidmi, jak závodníky, tak i hosty. Cítila jsem sevření v žaludku, bylo mi hned jasné, že se schylují závody. Trasy pro čtyřnohé miláčky byli připraveny.

Každý ze závodníků si vylosoval číslo, aby věděl, kolikátý bude na řadě a v jaké kategorii.

Stejně jako minulý rok byly 3 kategorie:

1) Nevidomí

2) Zbytky zraku

3) Kombinovaný handicap

Stejně jako minule , jsem byla v kategorii kombinovaný handicap.

 Závody mi připadaly těžší oproti minulému roku. Snažila jsem se nebýt nervózní, abych tím neovlivňovala svou čtyřnohou pomocnici. Mýlila jsem se, čím víc jsem byla nervóznější, tím víc byla má pomocnice pečlivější. Poznalo se to však až na výsledcích.

Měla jsem pocit, že naše trasa trvá hodiny. Labradorka už v horku pomalu přestávala zvládat, bylo však znát, že se drží, cítila, že toto není běžná trasa a že se jedná o nějaké závody.

Je hodně znát, když jdu s pejskem po městě, běžnou trasu a ona je v klidu, dělá správně to, co má, ale zde ji muselo být jasné, že tohle je jiné a nechce mě zklamat.

Ať mi nikdo neříká, že pes nemá svůj vlastní rozum! Protože ho má!

Při vyhlášení výsledků a vítězů se začalo od posledního místa, a tak tomu bylo v každé kategorii.

Když se začalo vyhlašovat, kamarád mi řekl: "Vsaď se, že budeš první." Já jako vždy jsem mu oponovala a odpověděla jsem: "To nehrozí, já to určitě nebudu." Jeho odpověď zněla: "Tak druhá, nebo třetí, ale rozhodně ne čtvrtá!"

Pozorně jsem poslouchala, kdo má jaké pořadí, kolikátý je, až pak najednou vyhlásili páté,čtvrté místo s jinými jmény. Kamarád řekl: "Já říkal, že čtvrtá nebudeš." Mě už bylo jasné, že na stupínku vítězů budu stát, ale zas tak moc mi to nedocházelo. Stála jsem jak opařená, vyhlašovali poslední tři místa a já tam stála jako kdybych byla smyslů zbavená.

Mezitím co jsem tam tak stála, vyhlásili mé jméno, a já v šoku stála na stupínku čísla 1. Měla jsem a mám radost. Bylo vidět, že kamarád i ostatní lidičky mi to moc přáli.

Nikdy nepočítám automaticky s vítězstvím, aby pak člověk nebyl zklamaný, o to větší má pak člověk radost že vyhrál.